VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Tak tento článek jsem napsal bezprostředně po mé první účasti na tomto závodě. Mohlo by se zdát, že už není až tak aktuální, ale když jsem si ho teď po letech pročítal musím říct že je v něm hodně z atmosféry a vůbec z celé podstaty tohoto závodu. V poslední době musím dost často lidem vysvětlovat proč že je důležité mít zrovna tu nejrychlejší loď, proč nestačí něco o málo hrošího? Odpověď zní - protože se to na ničem o malinko horším nedá přežít. Závod je stavěn na hranici možností a jakýkoli handicup není myslitelný. Proto teda jezdím na kajaku Pyranha Master 2, který je za daných podmínek a omezení nejrychlejším kajakem pro tuto trať. Proto na něm jedou prakticky všichni profíci, proto na něm jede stavitel trati Thomas Zimermana ....

Tak a tady je ten článek: Dolomitenmann očima závodníka

Když se řekne Dolomitenmann představím si hodně drsný závod štafet, který nemůže normální smrtelník přežít. Ale zároveň mě hodně lákalo si ho někdy zkusit, zkusit si sáhnout na dno svých sil. Když mě někdy v únoru oslovil kamarád „Bimbo“ který tento závod již několikrát jel, jestli nechci do druhé štafety Eurofoamu, že jim tam vypadl kajakář, neváhal jsem ani vteřinu a řekl jsem, že to beru.

Vzal jsem to poctivě a od dubna jsem začal trénovat a shazovat kila. Hlavně jsem jezdil na lodi, kterou jsem si speciálně na tento závod koupil, ale taky jsem trénoval na kole a běhal. Na lodi jsem nakonec najezdil asi 800km, což se mi zdálo dobré a cítil jsem, že jsem pro úspěch udělal hodně. Tento pocit trval, ale jen do příjezdu do dějiště závodu do Lienzu v Rakouských Dolomitech. Pro jistotu jsem tam jel již v pondělí, abych si trať pořádně vyzkoušel a zapamatoval ideální průjezdy. Padáčkáři Patrik s Daliborem, jeden z běžců Pepa a Bimbo do Lienzu jeli již v neděli. Všichni tito borci Dolomitenmanna už jeli a trochu chladili můj optimismus.

V úterý ráno jsem jel trať na Drávě a Iselu poprvé. Začal jsem tréninkem skoku z rampy. Výška 6m nebyla málo, zvlášť když se skákalo do „tvrdé“ vody, ale dalo se to překonat. První dva skoky vyšly perfektně, už jsem si začal říkat, jak je to v pohodě, ale druhé dva skoky byly horší, spadla mi při nich moje nepadající šprycka a dokonce jsem ohnul kajak v půlce. Tím přišla první obtíž. Naštěstí ještě jeli vodáci ve čtvrtek z Brna a dovezli mi z Vodák sportu od Otíka pěnu na výztuhu, což pomohlo. Skok byl, ale jen začátek. Řeka Dráva není extrémě divoká – tak II-III. Záleží na stavu vody kolik pustí z elektrárny. Na tom závisela i obtížnost branek a hlavně proti proudných výjezdů. Prvních jedenáct branek byl klasický slalom (jen dotyky povoleny), pěkný, technický. Moc se mi líbil. Ve dvanáctce to ale začalo! První protiproud. Asi sto metrů nahoru ke třináctce. Pěkně jsem se zapotil, hlavně v prvním výjezdu z dvanácté branky. Vždycky se to podařilo, ale bylo to jen tak tak. Věděl jsem, že tady budou potíže. V ostatních protiproudech, které byly delší, se dala naštěstí najít „lehčí“ cesta. Dvacátá druhá branka – eskymák pod stromem byla v pohodě ale dvacet čtyřka byl průjezd dost velkým válcem. Za malé vody to šlo, ale když pustili hodně, tak válec nepouštěl a člověk tam poskakoval jak pinkpongový míček. Až do soutoku s Iselem byl klid. I těch dvě stě metrů proti proudu Iselu šlo, přenést peřej a pak do ní. Velmi problematická vyjížděčka uprostřed řeky pod ostrůvkem. Ta bude taky rozhodovat a pak ještě přejezd ve velkém proudu tam a zpátky… no teda… na závěr, když člověk bude sotva plácat pádlem, taková divočárna… Uvidíme..

Ve středu přijel zbytek výpravy, cyklisti - Petr a Thomas a běžec Petr. Atmosféra houstla, nervozita stoupala…. Noci ve kterých jsem snad stokrát projel všechny branky, ale o spánku jsem moc nevěděl…. A už je tu sobota ráno. Jsem připraven? Jel jsem to pětkrát a ze břehu prohlížel mockrát. Snad to vyjde. Pohled na konkurenty s postavou Arnolda Schwarzenegra mě příliš neuklidnil.

Běžci probíhají kolem a Petr i Pepa jsou těsně za vedoucí skupinkou. To vypadá „špatně“, budeme příliš vepředu. Jedeme na hřiště, kde nám bude předávat padáčkář štafetu. Informace, že Petr předával Patrikovi druhý a Pepa Daliborovi třicátý první je sice skvělá, ale na klidu to nepřidá. Zjišťuji, že jsem zapomněl číslo. Honičku s časem vyhrávám…. když podruhé přibíhám na stadion, Patrik akorát přelétá nad námi na mezipřistání…mám ještě asi dvacet minut. Už v klidu se převlékám a chystám se na start. První padáky dosedají, ale Patrik nikde. Nervozita stoupá. Rozcvičuji se, i když už jsem rozcvičen tak, jako nikdy. A už je nad lesem. Trochu nezvládá přistání téměř mezi diváky, ale běží s padákem tak rychle, že jsem se sotva nadechl a už taky běžím. Brod přes vodu mám vyzkoušený bez plavání, sotva do pasu, ale v rychlosti mi voda podráží nohy a tak přískoky s hlavou chvílemi pod vodou překonávám Drávu. Sprintem dobíhám k lodi a dávám ji na rampu. Sotva popadám dech. Pořádně nasadit šprycku, rychle, už je tu další, už letím. Dopad dobrý, šprycka drží. Nemůžu popadnout po běhu dech, rytmus pádlování taky není úplně v pohodě. Naštěstí jsou první branky víc než kilometr daleko. Vydýchávám se, uklidňuji a přicházím do rytmu. Rakušák se za mnou veze na vlně. Co s ním? Volím před brankami jinou cestu, ale byla horší a tak se dostal přede mě. Branky jedu absolutně plynule. Vychází i to co při tréninku nešlo. Jen ten rakušák překáží… A jedeme v opačném pořadí dál, pár vteřin za námi další závodník.. A přichází moje největší obava. Branka číslo dvanáct a výjezd nahoru. Nevyšlo to.. Předjíždí mě druhý závodník. Škrabu se nahoru těsně kolem břehu a asi s půl minutovou ztrátou jedu dál. Další výjezdy se mi docela povedli, ale ruce už skoro necítím. Eskymák a do válce. Vody spoustu, válec drží, ale s vypětím všech sil se z něj dostávám a branku projíždím. Zase trochu klidu až do Iselu. Za mnou se zase někdo řítí. Toho už nesmím nechat předjet. Vysedám a téměř sprintem běžím po kamenitém břehu. Rána, černo před očima a ležím na zádech. Co se děje? Nade mnou strom . Vstávám a potácím se dál. Na hoře jsem dřív a nasedám první. Branky mi vycházejí, i když v té vyjížděčce se trochu zdržím. Mám ji a jdu na přejezd. Závodník za mnou vyjížděčku míjí a už se řítí k opravné brance – asi dvě minuty ztráta. Už v klidu dojíždím přejezd, vysedám, odstrkuji kameramana, který mě strčil kameru až do obličeje a vybíhám nahoru na předávku. Thomas, jeď… Padám a asi dvacet minut se válím s vodou a Redbullem na zemi za cílem. Přijíždí Bimbo a je na tom podobně. Přežili jsme!!!

Pomalu se jdeme podívat na náměstí na dojezd cyklistů. Jsme devátí. Skvělé! Večírek až do rána… Nedělní výlet na kole po cyklistické trati (převýšení 1500m) a hurá domů. Když se řekne Dolomitenmann představím si hodně drsný závod štafet, který nemůže normální smrtelník přežít…….