VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Je půlnoc a letadlo se zvolna snáší k ztemnělým horám. Černé obrysy štítů na pozadí bledého severního obzoru se stále zvětšují a pod námi se objevují světla. Za chvíli dosedáme na ranvej letiště v Anchorage na Aljašce. Chvilku napětí zažíváme u karuselu se zavazadly, ale když se objevují žlutomodré lodní vaky, které ukrývají nafukovací baraky od brněnského VODÁK sportu, může naše aljašské dobrodružství začít.





Po čtyřdenním pěším přechodu stezky Resurrection Pass Trail se na poloostrově Kenai přesouváme o pár desítek kilometrů na západ. Tam se uprostřed lesů ukrývá soustava jezer, jimiž vede vodácká cesta známá pod názvem Swan Lake Canoe Route. V mírně zvlněné krajině se nachází nespočet jezer a jezírek, z nichž tři desítky jsou pospojovány portážemi, stezkami na přenášení lodí.
Po prašné přístupové silnici plné děr a kamenů přijíždíme k západnímu vstupu vodácké trasy. Nad mapkou jezer vzniká plán, podle něhož chceme projet jižní větev cesty s šestnácti jezery a stejným počtem portáží. Do lodních vaků si balíme potraviny a nutné věci na tři dny a tři noci v divočině. Nafukujeme baraky a jedno z našich dvou aut převážíme k východnímu vstupu vodácké trasy, kde bychom se po absolvování celé trasy měli vynořit z jezer a lesů.





Je bezmála už šest večer, když upevňujeme lodní vaky a nasedáme do lodí. Po beznadějně vypadajícím dopoledním dešti není ani památky a z téměř čisté oblohy hřeje srpnové sluníčko. Na tři lodě nás připadá sedm. Na velitelské lodi sedím já s Jiřinou a na vodě jsme bezesporu největšími zelenáči. Druhou loď naopak kormidluje nejzkušenější člen výpravy Milan, který celé svoje mládí strávil na divoké vodě v závodní dvojkanoi. Na háčku mu dobře sekunduje jeho manželka Eva. Na třetí lodi sedí vzadu Čmelda, vepředu Maršál a mezi nimi téměř stokilový Macek. Přestože jim obě ostatní lodě vezou po jednom lodním vaku, mají největší ponor, což vypadá trochu komicky.
Hned zpočátku překonáváme pole stulíků, leknínům podobných vodních rostlin, které odděluje naši zátoku od ostatní plochy jezera. S nadšením si užíváme naše první aljašské jezero. Nedaleké břehy jsou pokryty souvislým smrkovým porostem. Úzké svíce jehličnanů se svými hustými ale krátkými větvemi se vůbec nepodobají našim smrkům.



Po kilometru má přijít první portáž a podle cedulky na stromě ji snadno nalézáme. Souběžně se stezkou však vede i úzký vodní kanál, jímž jdou lodě pohodlně přetáhnout. Následuje druhé jezero a za ním opravdu už musíme na suchou zem a lodě přenést. Lodní vaky si házíme na záda a lodě přenášíme po úzké stezce plné kořenů. Přes bažinatá místa občas leží trámy, ale pro přenašeče vzadu, který si kvůli lodi nevidí pod nohy a hrozí mu šlápnutí vedle, jsou spíše na obtíž. Portáž je naštěstí krátká, ale na vlastní kůži poznáváme, co nás v příštích dnech čeká.
V šikmém večerním slunci přejíždíme poslední z trojice jezer, které nesou společné jméno Canoe Lakes Chain, což by se dalo volně přeložit jako Řetězec vodáckých jezer. Přenášíme lodě k jezeru Contact a na konci asi třistametrové portáže nacházíme tábořiště. Protože je už skoro osm večer, rozhodujeme se tady přenocovat.



Maršál, Čmelda a Macek vyrážejí na jezero zkusit rybářské štěstí, ale po hodince se vracejí s prázdnou. Asi sto metrů od stanů si vybíráme stromy, na které na noc vytáhneme vaky s jídlem, abychom ochránili naše zásoby před medvědy. Na konec šňůry uvazujeme kámen a přehazujeme přes větve ve výšce alespoň pěti metrů. Tak vysoko už grizzly nedosáhne. Jediné nebezpečí hrozí od medvěda černého, který na rozdíl od grizzlyho umí lézt po stromech. Ale v těchto lesích není jediný strom, který by měl dostatečně dlouhé a přitom silné větve, aby na nich mohl viset těžký vak s jídlem čtyři metry od země a současně i od kmene, tak jak je to uvedeno v příručkách jak přežít v divočině. Šňůry necháváme zatím viset. Vaky vytahujeme až po večeři za téměř úplné tmy. Ukládáme se k prvnímu spánku v divočině.
Párkrát se probouzím a naslouchám zvukům lesa. Zvlášť strašidelné je táhlé hlasité houkání, které jsme nikdy předtím neslyšeli. Jak později zjišťujeme, tento děsivý zvuk vydávají potáplice.
Ráno všichni vstáváme živí a zdraví. Balení nám zatím moc nejde, a tak se nám daří vyplout až v deset. Přejíždíme jezero Contact a půlkilometrovou stezkou přenášíme lodě na jezero Martin. V dálce na hladině plují labutě. Na konci jezera marně vyhlížíme portáž a když už se nám zdá, že ke Spruce Lake, Smrkovému jezeru, budeme muset táhnout lodě bažinatým rákosím, nacházíme u tabulky s obrázkem kanoe úzký a mělký kanál, tak akorát pro naše lodě. Pádlujeme přírodním průplavem a při pohledu na ostatní lodě to vypadá, jako by pluly vysokou trávou.
Smrkové jezero je zatím nejdelší ze všech, pádlujeme po něm téměř dva kilometry. Než se dostaneme na jeho konec, musíme proplout zúžením, které pokrývá rákosí. K jezeru Otter, Vydřímu, vede téměř kilometr dlouhá portáž. Klopýtáme úzkou pěšinou a na jejím konci si dopřáváme zaslouženou přestávku. Svačíme na břehu jezera a pozorujeme potáplice lední se žíhanými bíločernými křídly a pruhovaným límečkem kolem krku. Při hledání potravy vydrží pod vodou téměř minutu a pokaždé se vynoří o značný kus jinde.



Na Vydřím jezeře pádlujeme jenom přes zátoku, za níž nás čeká 1300 metrů dlouhé přenášení na jezero Rock, které získalo své jméno po kamenech na březích a jednom asi čtyřmetrovém, který vyčnívá z vody na jižní straně. Na jezeře míjíme v protisměru kanoi, první a zároveň poslední loď, kterou potkáváme na celé naší vodní cestě.
Portážujeme na jezero Loon, Potáplicové, z jehož hladiny se otvírá výhled na vzdálené hory, které jsme ještě před pár dny přecházeli. Tři kilometry zvolna pádlujeme kolem členitých břehů a v odpoledním slunci si užíváme dalekých rozhledů. Poté nás opět prověřuje dlouhé přenášení lodí k jezeru Swan, čili Labutímu. Na stezce není naštěstí tolik kořenů jako jinde a tak se můžeme rozhlížet i po houbách, o které tady není vůbec nouze. Na konci portáže nalézáme tábořiště, a protože je už pět hodin odpoledne, rozhodujeme se tady zůstat na noc.
Některé smrky kolem tábořiště mají do výšky tří metrů strženou kůru nebo nesou stopy drápů a stéká z nich pryskyřice. Je vidět, že medvědům se přítomnost lidí uprostřed jejich revíru vůbec nelíbí. Přes ohnuté břízy přehazujeme šňůry. Tuto noc budou vaky s jídlem vytaženy opravdu předpisově.
V poměrně teplé vodě se koupeme. Na opačné straně zátoky vyčnívá z hladiny kupa větví a hlíny, typický bobří hrad. V rákosí u břehu plují hejna ryb. Vytahujeme pruty, ale o naše třpytky ani jiné návnady nikdo nejeví zájem. Večer smažíme houbové řízky a z oblohy se začíná snášet drobný déšť.
Ráno nás vítá zataženou oblohou a občas i skrápne. Až doposud nám přálo počasí, ale dneska si oblékáme nepromokavé bundy. Během pádlování zkoušíme rybařit, ale výsledkem je jediná malá rybka, kterou Čmelda vrací zpátky do vody. Kolem plují labutě, jak se ostatně na Labutí jezero sluší. Po čtyřech kilometrech plavby v bočním větru přistáváme na opačném konci jezera. Obloha se prosvětluje a ukazuje se slunce.



K jezerům Raven a Mallard, Krkavčímu a Kachnímu, vedou krátké portáže. Potom nás čeká ještě jedna. Měří sice kilometr a půl, ale v přenášení jsme už mazáci. Lodě si přivazujeme k popruhům lodního vaku a celou tíhu přenášíme na záda. Vytahané ruce používáme jenom, když potřebujeme loď zdvihnout přes kládu nebo kámen.
Jezero Teal znamená v překladu Modrozelené, ale více by se hodilo Bahnité. U břehu je totiž pouze kolem dvaceti centimetrů vody a po ní hluboké bahno. I ta nejméně zatížená loď si sedá na dno a odpádlovat na volnou vodu dá pěknou dřinu, protože pádla se do bahna snadno zapíchnou, ale vytáhnout téměř nejdou.
Kolem následující portáže je spoustu míst na postavení stanů, ale my si představujeme něco blíž u vody. Následující jezero Birch, čili Březové, objíždíme kolem břehů ve snaze najít vhodné tábořiště. A opravdu, na jeho konci nalézají Čmelda s Maršálem a Mackem nádherné místo. Na tábořišti je ohniště s březovými kládami jako lavicemi a kolem spousta místa pro stany. A všude roste spousta hřibů. Opodál v lese přispívá ke komfortu i latrína se záchodovým prkýnkem.
Poslední ráno přeplouváme zátoku od tábořiště k portáži. Na vodě pozorujeme, jak samec potáplice vyhání druhého z jeho loveckého revíru. Přenášíme lodě přes dva krátké lesní úseky a na Portážovém jezeře spouštíme lodě naposled na vodu. Přeplouváme jezero a přistáváme na travnatém břehu. Tady se nachází východní vstup na Swan Lake Canoe Route.



Jsme na konci naší první aljašské vodácké cesty dlouhé osmadvacet kilometrů. Zhruba dvacet kilometrů vedlo po vodě a na zbývajících osmi jsme lodě přenášeli. Celá vodní cesta vedla neporušenou přírodou a jedinými známkami lidské činnosti byla tábořiště a pěšiny na portážích mezi jezery. Kromě života v divočině jsme na vlastní kůži poznali, jak obtížné pro lovce kožišin, prospektory a zlatokopy bylo pronikání do nitra Aljašky v dobách, kdy tady neexistovaly žádné silnice a jedinými cestami do vnitrozemí byly řeky a jezera.

Pokračování ...