VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Reportáž z Marcialongy 2020

Stejně jako z ostatních dálkových běhů, plánuji již dlouhou dobu napsat z Marcialongy nějakou reportáž. Možná právě letošní ročník je ten pravý, při kterém je nejlepší čas začít psát.

Letošní Marcialonga se začala psát loni na jaře, kdy se naše firma VODÁK sport stal registrátorem Marcialongy pro rok 2020 pro Českou republiku. Dvakrát jsme se Marcialongy účastnili jako VODÁK sport X-team a díky velmi dobrým vztahům, které se nám tam podařilo navázat, nám navrhli pro letošní rok funkci registrátora. Registrátor pro danou zemi se stará o závodníky ze své země. Kromě toho, že jim zajistí přihlášení a pak čísla vydá, tak jim poradí co dělat, aby se při organizaci závodu neztratili, a vysvětlí, jak to všechno funguje. My navíc zájemcům zajistíme i dopravu, ubytování či přípravu běžek.

Pro všechny co se nestihnou přihlásit sami během několika minut než se vyprodají čísla pro veřejnost, je registrátor jistotou získání čísla. Bohužel, čím později se přihlásíte, tím více číslo na Marcialongu stojí. Proto pokud budete chtít příští rok Marcialongu jet, objednejte si čísla co nejdříve.

Máme vyzkoušeno na dálkových bězích, že ve skupině je nejlepší bydlet co nejblíže startu. Každý si pak vstane, kdy potřebuje, a nemusí se tak vázat na ostatní, navíc se nemusí vstávat tak brzy. Takže spáváme v Moeně asi kilometr od startu s dojezdem na běžkách cca 7 min. Bylo tomu tak i letos. Z Brna jsme vyrazili kolem poledne ve čtvrtek s rychlým nákupem potravin cestou. Cesta do Moeny je úmorná cca 800 km po dálnici a závěr pak přes hory po klikaté silničce. Po asi deseti hodinách cesty jsme na místě a můžeme si po cestě odpočinout. V pátek ráno nás čeká trénink na trati Marcialongy.

První trénink máme delší a to směrem od startu do kopce proti proudu řeky ve směru závodu. Abychom potrénovali a přitom se uplně nezničili, volíme délku cca 20 km. Někteří aktivní a nevybouření závodníci si dají celou horní půlku Marcialalongy z Moeny do Moeny, tedy cca 35 km. Naše skupinka jede klidně v pohodě, hlavně abychom si připomenuli stoupáky a náročnější sjezdy. Cestou jsme se zastavili na občerstvení. Honzík otestoval špagety La Carbonara, které byly bez Parmezánu… ten byl objeven až skoro po jídle v samostatné misce. Svačinka byla prošpikována jadrnými Honzovi příběhy inspirovaný vlastními zážitky z minulých dálkových běhů. Kdo ho zná, ví, o čem mluvím. Ostatní si musíte poslechnout originál.. to nejde reprodukovat ;-)

Po dojezdu jsme vyrazili autem do Cavalese, tedy místa cíle a hlavně prezentace. Vyzvedli jsme všechna čísla pro závodníky, které jsme registrovali a nachystali vydávání čísel. Za chvíli bylo u našeho stolku plno a do naší fronty se řadili i závodníci z jiných zemí, kteří pak byli zklamáni, když byli odesláni jinam. Většina čísel rozdána, pár zavezeme cestou do Moeny přímo k závodníkům, kteří nejsou autem a nemohli si pro čísla zajet. Večer relax a nekonečné diskuze o tom, jak vlastně v neděli bude. Předpovědi počasí různých serverů se diametrálně liší a tak není vůbec jasno.

V sobotu testujeme další mázu. V pátek jsem měl na každé lyži jiné klistry, v sobotu překrývám zase na každé lyži klistr nějakým závodním tuháčkem. Po krátkém testování asi deset km se vracíme na základnu a věnujeme se přípravě závodních lyží. Máme jasno. Zpětně musíme říct, že se letos máza opravdu podařila. Když nám dáte do komentáře Vaši mázu s tím, jak jela, budeme rádi, abychom se poučili pro příště…

Nervozita před závodem stoupá a každý se jí zbavuje jinak. Všichni ale poměrně brzy upadneme do postelí a dle nervozity někteří dříve a jiní později usnou. Ráno to má opět každý jinak. A asi od tud bude mít každý do reportáže jiný příběh… Já osobně volím co nejdelší spánek. Tedy vstáváme až po sedmé. Hodíme něco do sebe. Tentokrát jsem zvolil housku s marmeládou ;-) Po včerejším přejídání těstovinami se to ukazuje jako dostačující snídaně před závodem. Hodinu před startem ještě natlačím Presport od Enervitu a zapíjím Ionťákem… Obleču kombinézu, hodím na sebe připravené číslo s nalepenými gely a vyrážíme ve tři čtvrtě na osm. Což se ukazuje jako pozdě, vzhledem k opravdu dlouhým frontám na záchody. Můj start v 8,10 je v ohrožení. V 8 odkládám běžky do klece svojí vlny a jdu do fronty. 8,09 to vzdávám, a s prosíkem předbíhám. Cca 8,13 vbíhám do prázdné klece mojí vlny. Bohužel další vlnu odstartovali dřív a tak nejedu ve své vlně, ale jedu dokonce až kousek za další vlnou. Dalo by se říct, že se moc nestalo, neb na Marcialonze se čas každému měří individuálně po projetí startovní čárou, ale potíž je v tom, že mám před sebou celou vlnu slabších závodníků, kteří si navíc myslí, že mě předjeli, neb mají vyšší číslo a diví se když je předjíždím a občas se tomu snaží i zabránit. Další potíž se projevila těsně za startem. Při poletování před startem se mi uvolnil jeden z nalepených gelů, ten postupně strhává i druhý a tak jeden kofeinový gel co mám připravený na závěr závodu, sosám už asi na druhém kilometru a druhý strkám za pas, kde se udrží jen pár vteřin a spolehlivě putuje nohavicí až ke kotníku.

Cestou první vesničkou potkáváme Honzu, který přijel jen na výlet, pak jsme ho uvrtali do toho, že pojede jako náhradník závod a nakonec z toho sešlo a tak byl smutný, ale fandil úžasně. Díky Honzo!

Kdo nezná Marcialongu, tak závodní trať je velmi úzká, většinou dvě stopy a ve sjezdech či stoupáních prostor na jeden pluh, místa jeden pluh a jeden šus. V První vesničce je krátký sjezdík, který ale ne příliš dobře lyžující závodníci zablokují tak, že se jde krokem, místy stojí v pluhu. Další nevýhoda zadnějších vln. Po odstání tohoto sjezdíku následuje delší stoupání, které se jede rovně, ale velmi pomalu. Zde se projevují přeceněné síly některých soupažníků, visících bezradně na hůlkách a brzdících zbytek davu. Aspoň ale nepřepálíme začátek. Pak následuje slavný padací sjezd známý z Yotube. V této vlně naštěstí závodníci ještě sjezd ustojí. V zadnějších vlnách je to horší. Oproti předcházejícím letům, kdy se tu padalo hodně, je spodní zatáčka narovnána a je mírnější, tak se tam nemusí plužit a sníh se nevydírá na led. Po té následují rovinaté pasáže kolem řeky. Snad kromě vrcholové sprintové prémie po asi 500 m dlouhém docela příkrém stoupání. Pak zase rovinky proti proudu řeky, občerstvovačka a pak mírné stoupání do nejvýše položené obce závodu Canazei. Cestou potkáváme v protisměru Eliťáky. Proletí jako blesk… V duchu si to počítám. Startoval jsem asi čtvrt hodiny po nich a už mají náskok skoro deset kilometrů… No, tak asi zase nevyraju ;-)Další kilometry ubíhají v pohodě. V Canazei se konečně zamíchávám mezi své, tedy mezi závodníky s čísly kolem mě, z mé správné vlny. Už to vypadá, že se začne závodit lépe. Cestou zpět do Moeny je několik pěkných až drsnějších sjezdů a jeden větší stoupák. A tady tedy zase soupažníci jdoucí pomalu stromečkem ve frontě nesou s nelibostí předbíhání rovně při kraji cesty. Nechápou, že když mám namazáno, tak je to jediná moje výhoda proti nim, kteří budou mít na rovinách rychlejší lyže. Nakonec tam předbíhám asi stovku závodníků a pouštím se z kopce dolů. Mírný sjezdík se mi ale stal osudným. Dojíždím dva závodníky jedoucí vlevo. Vpravo jede jedna dívka o něco rychleji než ti dva. Těsně před tím, než bych je předjel z leva, ten první nečekaně padá a ten druhý, místo, aby ho objel volnou levou stranou, šlape na brzdu, tedy roztáhne pluh skoro přes celou šířku trati. Obskakuji ho zleva, těsně před ležícím závodníkem skáču zase doprava a řadím se za dívku jedoucí vpravo. Bohužel při posledním manévru jsem máchnul pravou hůlkou do strany, kde zrovna začínal dřevěný plotek. Ozvala se rána a moje ne zrovna slušná nadávka… Moje dvanáctitisícová hůlka je na dva kusy… Ale hlavně do Moeny kde jsou náhradní hůlky zbývá ještě dva kilometry a jeden docela drsný sjezd. V něm obvykle jedu vlevo u kraje šusem vedle plužící většiny jedoucí uprostřed. Opět se mě tu jeden závodník pokusil vyblokovat, tak jsem přibrzdil a předjel ho až asi za dvacet metrů, kde se trať rozšířila. Následoval asi kilometr soupaže přes Moenu s jednou hůlkou. Kupodivu to docela šlo. Ve výjezdu za mostkem byl zase Honza, tak jsem mu odevzdal zlomeninu a dál jel už jen s tou zdravou. Na občerstvovačce u startu mě čekal pořadatel s náhradními hůlkami. Tak jsem se na něj těšil ;-) No, nakonec jsem byl docela zklamán. Bylo to lepší jak jet s jednou hůlkou, ale … Hůlka vážila jak malá činka, byla to kovovka, měkká, tak se při každém odpichu ohýbala, měla miniaturní kalíšek, tak se bořila místy až na zem a poutko, to bylo povolené asi na dvacet centimetrů a trvalo mi asi dva kilometry, než se mi ho podařilo přenastavit tak, aby se o nej dalo jakš takš opřít a dalo se vzadu vypustit. Už asi po kilometru jsem si myslel, že mi pravá ruka upadne… ale nakonec neupadla a skoro jsem si zvyknul ;-) Naštěstí to byl poslední problém, co mě toho dne potkal a tak jsem dosoupažil pod kopec zvaný Cascata. Protože jsme dobře namazali, tak nevyužívám mazací služby a ťapkám férově na svém vosku, co jsem si přivezl na lyžích už od startu. Malinko mi to oproti těm co domazali smeká, ale cítím se jako hrdina ;-). Nakonec jsem nesplnil ani jedno výsledkové předsevzetí. Chtěl jsem být do tisícovky a stihnout to pod čtyři hodiny. Nakonec jsou to 4 hodiny a 28 minut a 1145 místo celkově. Aspoň ve své kategorii jsem jen 320 a to vypadá docela dobře. Máza byla perfektní a tak ani přes nepřízeň osudu není můj výsledek zas tak špatný. Z kopce jsem byl ve svém okolí nejrychlejší a do kopců to stoupalo taky pěkně.

Tak a v cíli, medaile na krk, vybrat pytel s věcmi z úschovny, který mě Verča hodila do kamionu na startu, protože já bych to už fakt nestihl ;-), převléct do suchého, pořádně se nalít teplým čajem či slanou polévkou, naplnit se rozinkami, vynikajícími pomeranči, oplatkami, čokoládou…a odchod na pasta party, která je asi půl kilometru v budově, kde byla registrace. Zaklistrované běžky ještě dám do auta, které jsme si včera večer připravili na parkoviště u cíle a nezapomněli jsme ani na obaly na běžky, aby nebyl klistr všude. Trochu zklamání jsou špagety bez špaget, zvláštní bramborovo krupicová kaše zalitá UHO s fakt dusícím suchým masem, jablko, to bylo výborné a voda.. taky šla ;-) Po chvíli odpočinku se potkávám s Petrem od kterého jsem očekával, že mě předjede, když na La Venostě mě deklasoval v obou závodech. Dnes neměl svůj den a ani přes moje potíže mu to na předjetí nestačilo. Vypadal fakt zničeně. No uvidíme na Jizerce a Birkenu jak náš společný souboj dopadne ;-). Petr šel na bus do Moeny a já šel naproti Verče a dalším závodníků, kteří byli ještě na trati. Cestou jsme se potkali s Vláďou a tak byla cesta zpět do cíle a pak na Cascatu o něco příjemnější. Po chvíli se objevila v kopci Verča a tak jsme se s ní proběhli skoro až do cíle. Jela ale tak rychle, že jsem jí nestačil… Teď ona.. medaile, převléct, občerstvení, pastaparty… Pak dorazil Jirka, který se ve svém odhadu času asi mýlil nejvíc a překonal ho skoro o čtyři hodiny. Trať byla díky teplému počasí hodně rozbředlá a v zadnějších vlnách stopy nebyly skoro vůbec a trať připomínala pole s hlubokou orbou. Tak holt časy nebyly až tak úžasné. I vítězové jeli letos o dvacet minut pomaleji než loni. Pak jsme šli ještě naproti Honzovi, který vybojoval svoji první Marcialongu a pořád nějak popíral moje tvrzení, že Marcialonga je nejlehčí z dálkových běhů serie Ski classic. Ještě jede na Birken a ten je podle mě mnohem horší. Ale třeba nebude. Ještě jsme chtěli počkat na Petera s Dadou, ale ti to zabalili v hotelu v Moeně a poslali pozdravy ze sauny. Utahaní, ale šťastní, že jsme to zvládli jsme se přesunuli do Moeny, do hotelu, do sauny a spokojeně relaxovali…

V pondělí jsme se byli ještě ráno proklouznout v nově udělaných a konečně vymrzlých stopách a po poledni odstartovali na cestu k domovu, kam jsme se dostali asi v deset večer.

Pokud se někdo chystáte na Marcialongu, tak Vám rádi poradíme. Důležitých informací a zajímavých zážitků máme mnohem víc, než se vešlo do tohoto článku. Jo a taky umíme zajistit startovní číslo ;-)

Ahoj

Jirka

Pár fotek z letošní Marcialongy