VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Svratka Adrenalin aneb z Pisárek do Židlochovic a stopem zpátky

Minulý týden nás oslovil brněnský dobrodruh a cestovatel Pavel Trčala, jestli bychom mu půjčili kajak, aby se projel po Svratce.  Vůbec jsme netušili, že na něm plánuje dojet až do Židlochovic.  Netušil to však ani Pavel.  Poprosili jsme ho, aby nám o svém dobrodružném projetí Brnem něco napsal.

Když jsem bydlel ve Washingtonu, často jsem jezdil na divokou vodu na řeku Potomac.  Říkalo se, že Washington má snad jako jediné hlavní město na světě nejlepší divokou vodu více méně ve městě, bez nutnosti jezdit někam daleko.  Během léta jste se mohli každý večer po práci setkat s mnoha kajakáři, kteří si přijeli pro svou denní dávku adrenalinu.  Podmínky byly ideální.  Vedle řeky byl totiž kanál, který byl postaven v devatenáctém století pro lodní přepravu.  Tento kanál, po kterém byly lodě taženy koňmi, dnes funguje jako místo pro outdoorové vyžití.  Po březích už necupitají koně, ale cyklisté nebo bruslaři.  Každých pár kilometrů jsou zdymadla.  Díky tomuto kanálu, můžete vyjet třeba deset kilometrů proti proudu řeky, potom přenést kajak na samotný Potomac a dát si divočinu zpět dolů.  Rodeo nadšenci zůstávají na vlně nedaleko parkoviště.  Extrémní jezdci sjedou i samotné Great Falls.

Inspirován vzpomínkami na Washington jsem se rozhodl dát si divočinu i v mém rodném Brně.  Minulý rok jsem v rámci propagace mé městské pláže City Beach, surfoval na vlně u Ronda.  Napadlo mě, že by se na této vlně dalo dobře zablbnout i na kajaku. 



V neděli ráno jsem dorazil do loděnice v Pisárkách, kde mě VODÁK sport, tedy Jirka, kajakově vybavil od hlavy až k patě.  Ptal jsem se, kam až se dá dojet po Svratce.  Odpověď byla:  „K Olympii“.  Ptal jsem se, jestli někdo nechce jet se mnou.  Instrukce zněla:  „Rozjezdi se, já si zatím zajdu na oběd a pak můžeš jet se mnou“.

Nedošlo mi totiž, že Jirka tím myslel trénink kolem loděnice.  Šel jsem tedy na vodu.  Vzhledem k tomu, že jsem v kajaku seděl naposledy před pěti lety v Kostarice, zkusil jsem si pár cvičných eskymáků.  Překvapivě to šlo, i když právě rameno se snažilo naznačit, že na tento druh pohybu hraničícího s dislokací není moc zvyklé.

Na vodu šel taky jeden Pálavář a jestli prý nechci jet s ním, že ho manželka vyzvedne u Olympie.  Nechtěl jsem Jirkovi ujet, a tak jsem této šance nevyužil.  Když se Jirka vrátil z oběda, na vodu šel, ale jízdu dolů neplánoval.  Nechtěl jsem propásnout šanci projet se po městě na kajaku a hlavně jsem se těšil na jez u Ronda.  Vyrazil jsem tedy sám.  Jirka mě ještě podpořil:  „U Olympie někdy berou do busu i s kajakem“.

Jez u Riviéry byl zajímavý, ale vlnka na něm těžko použitelná.  Mezi Riviérou a Poříčím jsem projížděl džunglí s útesy, která by si nezadala ani s tou na Potomacu mezi Marylandem a Virginií.  Před mostem na Poříčí byl malý jezík s překvapivě dobrou vlnkou.  Lahůdka však přišla u Ronda, kde vlna na kajaku fungovala ještě lépe než na surfu.  Od loňska plánuji na tomto místě postavit umělou vlnu pro surfaře.  Pěvně věřím, že s Jirkou spojíme síly a postavíme u Ronda luxusní spot pro kajakáře, surfaře, body boardisty, no prostě všechny, kdo milují své rodné Brno, ale někdy je štve, že praotec Čech nedošel až k oceánu.

V Komárově jsem našel ještě jednu menší vlnku, ale adrenalin z anticipace toho velkého mi již proudil v žilách.  Velký jez před soutokem u Olympie jsem vyzkoušel loni na Surfu.  Tedy jen jeho spodní partie.  A bylo to maso.  Říkal jsem si, že na kajaku to musí být super.

Vystoupil jsem před jezem a šel to zkontrolovat.  Vypouštělo se jen vlevo a měl jsem z toho dost respekt.  Hlavně z té ocelové hrany jen čtyřicet centimetrů nad hladinou.  Na první pohled bylo naprosto nereálné, abych se pod ni vešel.  Vzal jsem tedy větev, vylezl na konstrukci a změřil průjezdnou výšku stavidla.  Potom jsem vlezl do kajaku, položil se dopředu a poprosil opalujícího se pána, aby mi tou větví změřil mou průjezdnou výšku.  Zdálo se, že by to mohlo vyjít.  Navíc jsem si říkal, že loď má přeci nějaký ponor.

Shodou okolností či Boží Prozřetelností, byl na břehu také pan s dobrým fotákem.  Dal jsem mu kontakt, a tak fotky můžete vidět i vy.  Dokonce to vzal i na video.  Bylo to mega a sjel jsem si to za velkého jásotu všech přihlížejících bruslařů a cyklistů celkem třikrát.  Snažil jsem se chytnout na vlně, ale proud byl tak silný, že vlna nebyla jezditelná.  Každopádně super adrenalin.  Nakonec i to stavidlo nebyl problém.  Stačilo se při startu pomodlit a zalehnout na kajak.



Za Olympií jsem se jal ukončit trip a vrátit se do Pisárek.  Autobusák mě totálně vyfakoval, tak jsem doufal, že pojede třeba někdo v dodávce.  Jenže auta jezdila jen osobní a ještě k tomu naložena dětmi, které tráví krásné nedělní odpoledne v klimatizovaném chrámu konzumu.  Kdyby si radši sjely Svratku!



Potupně jsem tedy kajak snesl zpátky na řeku a pokračoval dál.  Říkal jsem si, že musím dojet tam, kde Svratka teče vedle hlavní cesty do Brna.  Od Olympie dolů už je Svratka volej v umělém korytě, ale aspoň člověk přijde na jiné myšlenky.  Jez v Rajhradicích lákal ke skoku, ale říkal jsem si, radši se zeptám nějakého zkušeného vodáka, než se tam spustím.  V Židlochovicích jsem vytáhl kajak a doufal, že pojede nějaký pickup nebo dodávka do Brna.

Musím říct, že mi Pán Bůh fakt asi nadržuje, protože za pět minut zastavil na červený velký pickup.  Zeptal jsem se, jestli by mě nevzali.  Jo, ale prý jedou jen do další vesnice.  Aspoň tak.  V mžiku byl kajak na korbě a já v kabině.  Když jsem pánovi řekl o mém dobrodružství na Svratce, tak řekl manželce:  „Miláčku, uděláme si výlet do Brna.“.

Za čtvrt hodiny jsem byl v Pisárkách, kde si Jirka pořádně oddychl.  Rád bych mu tímto poděkoval za podporu a těším se na další dobrodružství s týmem VODÁK sportu.  Moje maminka vždy říkala:  „Ty když zrovna nemáš žádné dobrodružství, tak si ho vytvoříš“.

Já dodávám:  „Furt lepší než trávit nedělní odpoledne v Olympii“.  …