VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Pýcha předchází pád, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… atd. Tak nějak by začala můj příběh slavná Jirotkova teta Kateřina. Já budu abstraktnější. Začnu úvahou o tom, že všechno na světě má svůj smysl a svoje místo. Tak je to i s našimi chybami a nepříjemnými zážitky. Ty nám mají ukázat naši nedokonalost, slabost a vůbec mají nás vracet z výšin naši samolibosti na pevnou zem reality. Takový je i můj příběh z letošních prázdnin.

Toho krásného dopoledne majestátně vplouvá flotila několika kánoí a kajaků do starobylého města Strakonic. Radost z krásného dne ještě zvyšoval šimravý pocit očekávání, co nám město nabídne. Nezklamalo. Na hradě bylo k vidění několik zajímavých expozicí včetně roztomilé sbírky dud, národního to nástroje zdejších Chodů. V místním knihkupectví jsem objevil a okamžitě zakoupil krásnou sbírku zdejších lidových písní. Má nálada se blížila euforii a já netušil, že už za chvíli pojedu jeden ze svých největších závodů, závod o život. Ale nepředbíhejme.

Prošli jsme se po městě, pojedli něco v bufetu, a co noha nohu mine, jsme se ubírali k lodím. Jeli jsme jenom chvilku a cestu nám zahradil jez. Už na první pohled bylo jasné, že budeme přenášet. Voda padala zvysoka a dole bylo mělko. Když jsme opět nasedli, ujeli jsme jenom asi dvě sta metrů a byl tu jez další. Šel jsem se podívat a to, co jsem viděl, mne ani trochu neznepokojilo. Jez byl jen asi tři čtvrtě metru vysoký, pod ním skoro žádné vývařiště a co mne překvapilo, místo charakteristického hučení bylo slyšet jen takové mírné šumění. Už mnohokrát jsem slyšel, že jezy, které nehučí, bývají nejnebezpečnější, ale snad to bylo tou radostí nebo jen nepozorností, rozhodl jsem se, že pojedu. Rozjel jsem se, abych nabral rychlost a už tu byla hrana. Skok se mi podařil. Dopadl jsem celkem stabilně a zdálo se, že bez potíží odjedu. Najednou jsem ucítil jakoby náraz do gumové stěny. Loď se zastavila a začala se pomalu vracet. Je zle, blesklo mi hlavou a trochu mne překvapilo, že místo záchvatu paniky, který bych očekával, začal můj mozek pracovat až odporně věcně. Makej – makej, co to dá, velel mi můj computer. Natáhl jsem se dopředu, zabíral ze všech sil, ale jez mne nepustil. Myšlenky se ve mně rojily rychlostí blesku. Dopředu nemohu. Za mnou číhá konec, tam v žádném případě nesmím. Jediná cesta je ke břehu. Přitahování? Ne, nesmím přestat pádlovat, nebo je zle. Sil mi rychle ubývalo. Najednou, mám to. Rychle jsem se zapřel pravým kolenem a nepřestávajíc zuřivě pádlovat naklonil jsem loď doleva. Chvíli se nedělo nic, ale pak se má lodička, můj zlatý modrý křižník, začal pomalu sunout bokem ke břehu. Tam už čekali dva kluci, kteří mne za ruku vytáhli do bezpečí. Napětí polevilo a já se ani nepokusil vystoupit z lodě, protože by mne nohy neunesly. Já přežil…..

Udělal jsem celou řadu chyb. Podcenil jsem nápis, který upozorňoval na nebezpečí. I erární házečka, přivázaná ke sloupku mi mohla ledacos napovědět. Díky Bohu, přežil jsem a tento článek jsem si určil jako malý trest za velikášství a nedbalost.

Milý vodácký kamaráde. Až jednou budeš stát na navigaci u jezu a rozhodovat se jestli pojedeš, uvědom si, jak to nyní vím i já, že je lepší být srabem a chodit po tom našem krásném světě než být hrdinou - na hřbitově.
AHOJ

Kamenomlýnský jez

Sázava